Historie mého rodu


Motto: Blaze tomu, kdo rád vzpomíná svých otců, kdo vesel baví posluchače o jejich činech, jejich velikosti, a s tichou radostí vidí sebe připojena na konec té krásné řady.(Johann Wolfgang von Goethe)


Dlouho jsem se přemýšlel, odhodlával se a rozhodoval k sepsání této kroniky. V průběhu času se mi kupilo a vrstvilo množství nalezeného materiálu. Pořád jsem si říkal, že ještě nevím všechno, že to má ještě čas, že si přece všechno přehledně ukládám. Ale chaosu jsem se stejně nevyhnul. Vlastně prvotní podnět, k sepsání toho co jsem už našel, přišel od rodičů. Ti mi řekli, že můj prastrýc Taube se taky zajímá o rodinnou historii, a že by se mnou rád dal řeč. Vzhledem k tomu, že se zároveň blížily jeho jubilejní 80-é narozeniny, tak jsem se přemohl, a alespoň jednu část rodinné historie poskládal do knihy. Byla to ovšem jen kompilace nalezených materiálů a dle mého názoru zcela nevyhovující. Ale radost prastrýci udělala. Každopádně o té doby materiálů přibylo a potřeba vše sepsat se vrátila.

Každý kdo začíná (ať si to přizná nebo ne) v koutku duše tajně doufá, že nalezne spojení své rodiny přinejmenším na Karla IV. Těm šťastnějším z nás se občas zdaří a objeví nějaké spojení na šlechtický rod. Ale to jsou opravdu výjimky. Ale jakmile se jednou do hledání dáte, tak už nemůžete přestat. Nikdy bych totiž nevěřil, že prohrabování se (na internetu) archivními materiály může být tak návykové. Ale je to jako droga. Probíráte se stránku po stránce matrikami v naději, že naleznete, a hlavně že budete vůbec schopni přečíst, příjmení hledaného předka. Když se vám to podaří, když získáte informaci, která vás obrazně posune hlouběji v čase, dostaví se takový uspokojivý hřejivý pocit, jako když si píchnete drogu. Ale jedna dávka nestačí a vy se opět noříte do starých fasciklů, abyste nalezli další dávku. Třešničkami na dortu pak jsou materiály sahající před uzákonění matrik a hlavně pokud se vám podaří je spojit s jinými už získanými údaji. To se pak dostaví pocit, jako když objevíte Tutanchamona.

Aktivně jsem se začal zajímat o své kořeny teprve od poloviny roku 2009. Vše vlastně odstartoval e-mail mého vzdáleného příbuzného Ivana Soudka. Psal, že do jeho emailové schránce přistály postupně dva maily, které určitě nejsou jeho, ale že mohou patřit mně (máme velmi podobnou emailovou adresu). Při té příležitosti mi prozradil, že navázal na rodopisné dílo jedné pilné tetičky a jestli bych mu nepřispěl nějakými informacemi do jeho sbírky. Po nějaké době poslal údaje, které už nasbíral, a začala naše čilá korespondence.

Začátek pátrání byl celkem obtížný, také proto, že již řada mých rodinných příbuzných už nebyla naživu, takže jsem byl ochuzen o značnou část rodinných příběhů a informací, které by ně dovedly snáze na stopu. Naštěstí se mi podařilo najít rodné listy babiček a dědečků a později jsem objevil také digitalizované matriky na internetu. Postupem času přibývaly také fotografie a dokonce i pohledy psané a poslané mým dědou, takže jsem si troufnul i na DNA analýzu.

Nejtěžší bylo, a stále je, vytvořit kostru celé kroniky a zvolit množství obrazového materiálu, protože množství nalezených matričních zápisů, sčítacích operátů, zápisů v berních rulách, lánových rejstřících, urbářích a jinde je dost rozsáhlé. Navíc, aby to nebylo příliš jednoduché, jsem své bádání rozšířil na další větve rodiny a stanovil si za cíl vypracovat rodokmen obou babiček a dědečků (rodiny Soudkovy, Vackovy, Obrovy a Taubeho).

Copyright © 2020| Petr Soudek